Řemesla

Textilní řemesla

 

Základní textilní suroviny, které se používaly byly: len, konopí, vlna a vzácně i hedvábí a bavlna. Len se ručně trhal a ještě na poli se rosil nebo močil. Poté se svazoval do otýpek a na drhlenech se odstraňovala semena. Sušil se v pazdernách, lámal na trdlicích a na vochlích vyčesával. Spřádání lněné příze se provádělo na ručním vřetenu. Konopí se zpracovávalo podobným způsobem jako len, ale jelikož konopí je hrubší materiál, používalo se spíše pro pracovní oděvy a především pro provaznictví. Vlnu zpracovávali vlnaři. Nejprve docházelo k rozvolňování surové vlny, poté k mykání pomocí mykacích kartáčů, následně k česání a spřádání. Vlněná příze se od 14. století vyráběla na spřádacím kole, které bylo asi dvakrát výkonnější než ruční vřeteno. Bavlna se v našem podnebném pásmu nepěstuje, dováží se z amerického kontinentu. Hedvábí se dováželo z Číny.

Textilní materiál se zpracovával tkaním plátna a soukenictvím. Tkaní plátna bylo spíše záležitostí domácí práce, a proto toto řemeslo patřilo spíše k chudým živnostem, které nepřinášelo veliké zisky a nepotřebovalo ani zaštítit cechovní regulací. Náročnější zpracování textilního materiálu bylo soukenictví, jehož výroba podomácku byla problematická a náročná. Velkou roli v soukenictví hrají postřihači, kteří měli často samostatnou živnost, jelikož pracovali nejenom pro domácí soukeníky, ale postřihovali i dovážené tkaniny.

Mezi další tkalcovské techniky patří tkaní na hřebenovém stávku a tkaní na karetkách, pomocí kterých se vytvářejí dlouhé pásky používané na zdobení oděvů nebo jako opasky. Dále měli i praktické využití v domácnosti, používaly se na nošení různých nákladů v pytlích či plachtách, na svazování dřeva, jako popruhy na koše či putny, sloužily jako šňůry na prádlo. Základním nástrojem je dřevěná destička, která mohla být vyřezávaná či malovaná a člunek. Tkaní na karetkách je velice starou technikou, pochází z období před naším letopočtem. Nejstarším známým dokladem je tzv. Ramsesův pás, který byl zhotoven z neuvěřitelných 300 karetek. Stuhy vyrobené touto technikou se používaly jako uzdy pro koně, popruhy a tkanice 

 

Patrik Matejzík

 

Historie perníkářství

 

Historie perníků sahá do nejdávnější doby. Nejdříve byla výroba jednoduchá a postupně se vylepšovala. Začaly se používat nové suroviny a výrobky byly stále lákavější. Každý perníkář měl různé formy, a tak postupně vznikaly další tvary a barvy na zdobení. Motivy a formy se měnily podle prostředí a různých tradic. Perníkům se říkalo také marcipány. Perníkářský cech má ve svém znaku sv. Marka.

Výroba perníkového těsta byla dosti složitá. Med se vařil ve zvláštním medovém kotli. Perníkáři pak pečlivě vybírali mouku a další koření pro různé druhy perníků. Těsto ukládali do zvláštních nádob. Tam bylo šest týdnů. Traduje se, že perníkář zadělal těsto, když se mu narodila dcera a pekl z něho, když se dcera vdávala. Ležením sice těsto získávalo na jakosti, ale za dobu ležení velice ztuhlo, takže se pak muselo vysekávat i sekerkami. Vysekávání těsta a jeho další zpracovávání ( hnětení) byla práce velice obtížná a namáhavá.

Perníkáři prodávali svoje výrobky nejen ve vlastních krámcích, ale jezdili se zbožím na poutě a jarmarky. A tehdy byly jarmarky velkou událostí, scházely se na nich celé rodiny i známí. Perník se kupoval na památku a pak byl ozdobou světnice. Na poutě a jarmarky jezdil perníkář s vozíkem zakrytým plachtou. Do vozíku byl zapřažen kůň. Když byla pouť na více místech ve stejnou dobu, jel prodávat na jedno místo perníkář a jeho žena prodávala na druhém místě.

Staré perníky se nezdobily. Ozdobou byly tvary a lesknoucí se povrch.

( Zdroj: Dagmar Brožová, Medové pečivo a nápoje)

Fotografie forem - Hornické muzeum v Příbrami

Daniela Bindačová

 


V kovárně Bělečko je řemeslná dílna na výrobu historických zbraní pro šermíře. Historické zbraně tu vyrábějí pomocí ohně a kladiva stejně, jako je vyráběli naši předkové. Takové zbraně potom vypadají jako pravé historické zbraně. Při výrobě zbraní se vždycky snaží splnit přání šermířů. Kovárna vznikla v roce 1993 v Hradci Králové.

René Sikora

gotický meč

 

Řemeslo

KAT: Kat (dříve také popravčí, mistr ostrého meče) je člověk, který vykonává popravy lidí, kteří byli odsouzeni k trestu smrti. Ale také mučil odsouzené nebo vymáhal přiznání při výsleších obžalovaných. Ve středověku měla města své katy, kteří vykonávali tzv.hrdelní právo. Při práci mu pomáhali jeho pacholci. Často si je také půjčovali za úplatu z jiných měst. Vedle povolání kata vykonávali ještě další věci, jako např. pohodného (rasa), úklid stok aj.

I když kat vykonával rozhodnutí městské rady (později soudů), hlavně ve středověku byl různě omezován. V hostincích a v kostele měli stranou vyhrazené místo, museli chodit většinou oblečeni v černé barvě, někdy museli být jen viditelně označeni. Často se stávalo, že museli bydlet za městem na samotě. Tomuto místu se lidově říkalo katovna. Díky svému řemeslu se vyznali v anatomii člověka, uměli léčit různé zlomeniny a jiná zranění.
Postupem času se názor lidí na toto povolání měnil a také různá omezení, která tito lidé museli pro své povolání trpět, zmizela. A začali si k povolání kata přibírat ještě jiná zaměstnání. Tak byl např. Leopold Wohlschlager zlatník, Jan Pippiger čalouník, Karel Huss léčitel, sběratel, kustod uměleckých sbírek na zámku Kynžvart.

Plat katů se různil. Každé město, které mělo svého kata ho platilo různě. Většinou dostával týdenní plat a poté za každý vykonaný úkon (popravu, výslech, mučení atd.) další částku, která byla stanovena podle náročnosti.
např:

Druhy trestů a výslechů (výběr):

  • oběšení
  • stětí
  • upálení na hranici
  • lámání v kole (obvykle končilo smrtí)
  • přibíjení za jazyk (ke kůlu, k šibenici)
  • vyříznutí jazyka
  • uříznutí uší nebo nosu
  • useknutí ruky nebo nohy
  • natahování na skřipec
  • vypalování cejchu žhavým železem
  • lámání končetin nebo prstů
  • pálení ohněm nebo žhavým železem
  • mrskání (bičování)

 

 

 

KOVÁŘ: Kovárna v raném středověku

Z archeologických nálezů přibliž známe vzhled raně středověkých kováren. Nejčastěji šlo o částečně zahloubené chaty s pletenými stěnami nebo jen jednoduché přístřešky s výhní v zemi (taková byla nalezena například na Libici - vypálený obdélník o rozměrech 50x60 cm, ohraničený kameny a žlábkem se stopami žáru, množství popela, uhlíků, kousků železné strusky a železa), nebo na vyvýšené kamenné zídce. Především z východoslovanského prostředí známe několik nálezů kompletně zařízených kováren, zaniklých náhle v důsledku požárů, válečných událostí atd.


Vyobrazení kováře ve Velislavově bibli je sice mladší - ze 14.st. ale dobře ilustruje způsob práce v sedě, kterého se užívalo dříve.

Samostatně nalezené kovářské nástroje známe ale i od nás. Jedná se především o kovadliny (nejčastěji ve tvaru komolého kužele, jehož hrot se zarážel do špalku kovadliny), různě velké kleště (zpravidla dlouhé 40-60 cm, s prohnutými čelistmi), kladiva (o různé velikosti a váze od 1 až do 15 kg), průbojníky, sekáče (buď na toporu, nebo prosté ruční, sloužily k oddělování žhavého kovu), vzácněji nůžky na plech, pilníky atd. Dalším nezbytným příslušenstvím byl dřevěný a kožený měch, špalek, na kterém byla umístěna železná kovadlina a dále koryto na vodu.

Způsob práce v raně středověkých kovárnách se od pozdějších dob odlišoval nejvýrazněji skutečností, že se zde pracovalo na zemi, nebo podobně jako v antice vsedě; ostatně stejný způsob byl etnology zaznamenán v domorodých kovárnách v některých oblastech Afriky nebo Asie. Přesto nelze brát toto pravidlo jako striktní, protože z ikonografie známe i výjevy kovářů pracujících vestoje (viz. výjev z kodexu z přelomu 12-13.st. v záhlaví této stránky).