Oděv
STŘEDOVĚKÝ ODĚV
V době Byzantské se nosily rovné a splývavé oděvy s dlouhými rukávy, které byly ozdobené lemováním. Na hlavách nosili čapky.
V Románské době si muži i ženy upravovali vlasy. Muži nosili punčocháče. Oblečení se lišilo podle postavení. Bohatší lidé nosili dražší oblečení a rolníci a chudí lidé nosili prostější oblečení.
V Gotické době pak lidé začali nosit špičatější oděvy.
Ženy nosily dlouhé špičaté klobouky se závojem. Sukně se ženám vzadu prodlužovaly do vlečky. Rukávy měly dlouhé cípy.
Muži nosili kabátce pod pas. Rukávce měli prodloužené. Nosili punčochové kalhoty. Každá nohavice měla jinou barvu. Na hlavách nosili špičaté čepce.
Boty měly u mužů i žen stejný tvar, byly zakončeny do špičky.
Obyčejný člověk si své oblečení vyráběl převážně sám, většinou doma. Vyráběl ho z toho, co měl k dispozici. Zejména na vesnici bylo pravidlem vyrábět si své oblečení.
Na výrobu se nejčastěji používala pevná, lněná plátna a hrubější, vlněná sukna. Látka se většinou nebarvila vůbec, zůstávala šerá nebo černá anebo se bělila na slunci. Někdy se barvila běžně dostupným barvivem.
Oblečení se vyrábělo podle toho, co lidé potřebovali a jaké měli možnosti. Vždy bylo důležitější, co se v oblečení dá dělat než se v něm ukazovat ostatním. Bohatší lidé ale vylepšovali a zkrášlovali svůj oděv a proto bylo poznat, že jsou bohatší. Na první pohled proto byl poznat rozdíl mezi rolníkem a řemeslnickým mistrem. Mezi bohatší patřili knížecí družiny, úředníci, velmoži a kněží, které nebylo možné zaměnit s chudým, prostým člověkem, který mezi ně nepatřil.
Za Karla Velikého např. bylo sedlákům přikázáno nosit barvu temnou a nevýraznou aby z dálky byla poznat jejich příslušnost.
Základem oblečení byla jednoduchá plátěná košile, ve které člověk zpravidla spal a v teplejších dnech i pracoval.
Další částí oblečení byla kratší, ke kolenům sahající, svrchní tunika, nařasená tak aby nebránila v pohybu a práci. Jako opasek sloužil tkaný anebo kožený pásek. Rukávy mohly být dlouhé úzké, krátké nebo žádné. Tunika se vyráběla ze sukna.
Hlavu chránily před nepřízní počasí nebo rozpáleným sluncem nejrůznější jednoduché čapky. Vyráběli je z tkaniny, kůže nebo ze slámy. Vyráběli také slaměné klobouky, které nosili při práci na poli.
V chladnějších dnech nosili sedláci a rolníci na nohách jednoduché nohavice, uvazované buď pod kolenem nebo výše k pasu. Do velké zimy se sedláci či řemeslníci zahalili jednoduchým vlněným pláštěm anebo houní. Také se nosily různé kožichy a kabátce.
Nohy pak byly omotány pruhy látky někdy i na lýtku přes nohavice. Většinou, přes velkou část roku, kdykoli to počasí dovolilo, lidé chodili a pracovali naboso.
Když byla zima, chladno anebo pršelo, obouvali lidé nejrůznější prosté typy obuvi. Levným a jednodušším typem obuvi byly pletené slaměné nebo lýčené střevíce.
Jiný typ obuvi představovaly prosté kožené opánky, uvazované k noze pomocí řemínku. Bohatší lidé ale obouvali složitější obuv, tvořenou podešví a svrškem z jednoho nebo i více dílů.
K výrobě lidé používali vlnu, len anebo konopí. Vlněná vlákna, získávali ze srstí ovcí, koz anebo velbloudů. Vlna z angorské kozy se používala k výrobě hedvábí.
Vlákna lnu se získávala z asi 200 druhů lnu, který se složitě zpracovával až z rostliny byla získána vlákna, určená pro tkaní látek. Z rostliny konopí setého se také získávala vlákna, z nichž se mimo oděvů vyráběla i lana. Konopná plátna byla užívána proto, že se dobře bělí, jsou pevná a méně pružná, oproti plátnům lněným. K výrobě se používaly i jiné materiály, které lidé získali v okolí.
Po základním, obtížném zpracování materiálu se z vláken vyráběla příze. Příze je nit, určená ke tkaní. K výrobě příze byla užívána různá zařízení a techniky. Nejznámější je kolovrátek, který známe z pohádek. Z příze se pak vyrábělo tkaním plátno na tkalcovském stavu.
Bělení se používalo u lněných a konopných tkanin. Bělilo se podomácku, jednoduchým způsobem. Napnuté plátno se na trávě a na slunci pravidelně kropilo vodou. Působením slunečního svitu a vody se vlákna zbavovala původního šerého až šedavého odstínu. Tímto způsobem bylo možné bělit samotnou tkaninu.
Barvily se různé odstíny, hnědá, zlatavá a černá. Někdy se barvila příze, někdy celá tkanina. Barvení se provádělo louhováním anebo vyvařováním textilií v odvaru barvícího roztoku. Barva se získávala z přírodních extraktů, (např. šafrán, douběnka, šichy černé, borůvky).
Také se používalo potiskování tkanin. K potiskování sloužily různé dřevěné desky, s vyřezávaným ornamentem. Dřevěná deska se potřela barvou a přiložila na tkaninu.
Původní stavy našich předků neumožňovaly vyrábět příliš široké pruhy látky a nutily je tak k sešívání z většího počtu dílů. Také rozdíl v šířce příze ovlivňoval celkový vzhled oděvů, jelikož vyrobená příze měla různou šířku, která byla zřetelná na každém oděvu.
Rozdíl mezi prostým a bohatším člověkem nebyl patrný ze střihu oděvů, ale z kvality použitých látek. Mezi látky, které používali bohatí, patří hedvábí, brokát či aksamit (samet). Tyto se lišily způsobem výroby, případně i tím, že přidávali k nitím příze nitě zlaté anebo různé zlaté šupinky.
Kate Klecandová
Oděv
Pánský oděv:
Rytířskou zbroj doplňovaly některé oděvní součásti, které těsně souvisely s vývojem civilního oblečení. Jedná se zejména o vatovaný kabátec (často také zvaný wams), který se nosil pod brněním, aby chránil tělo rytíře před otlaky. Wams byl díky vatování a prošívání snadno tvarovatelný a šlo jím vylepšit přirozené a nepříliš urostlé proporce mužského těla. Vatovaný kabátec se stal základem pro vznik nové oděvní součásti, mužského kabátce. Dalším doplňkem zbroje byla svrchní suknice, která chránila železné brnění před vlhkem i slunečním žárem. Ze svrchní suknice se vyvinula bohatá a náročná součást oděvu – česky varkoč/ vafnrok. Suknice mohla být bez rukávů, rozšířená a přepásaná i módně cípatá, vpředu sahající nad kolena a na bocích do půli lýtek.
Základním spodním oděvem byla cotte, volný košilovitý šat s dlouhými rukávy, přes který se začal nosit od poloviny 12. století nový typ svrchního oděvu, zvaný surcot, který měl ¾ rukávy nebo byl zcela bez rukávů. Svrchní pláště se vyznačovaly velkou typovou variabilitou. Aranžovaly se volně, pod krkem se upevňovaly šňůrkou a vpředu byly otevřené tak, že byl pod nimi vidět spodní oděv. Kalhoty v podobě samostatných nohavic zůstávaly většinou skryty pod mužským dlouhým oděvem; uvazovaly se k spodním kalhotám, které tvořil obdélníkový nebo čtvercový kus látky upevněný a nařasený v pase. Typickou mužskou pokrývkou hlavy byla kukla, nebo kápě.
Dámský oděv:
Ženský oděv byl díky změněnému střihu přiléhavější a kladl důraz na vnady ženského těla. Živůtek byl ve 13. století ještě uzavřený bez většího dekoltu, postupně však výstřih odhaloval krk i ňadra; ve 14. století se živůtek stahoval šněrováním nebo se spínal knoflíky. Sukně byla prodloužená do dlouhé vlečky, která zdůrazňovala tvar boků. Díky prodloužené sukni nabyla celá silueta esovitého prohnutí, které nejlépe vyjadřovalo ideál gotické stylizace ženského těla. Módnější variantou oděvu byl místo sukně surcot. Surcot zdůrazňoval střihem i výzdobou štíhlost pasu, šířku boků a plastičnost ňader. Velký důraz byl kladen na rukávy, které bývaly bohatě zdobené, pošívané perlami i drahými kameny. Na konci 12. století byly módní volně visící, falešné rukávy, nazývané pachy. Přes surcot se nosily pláště různých tvarových variant. Ženy nosily výhradně dlouhé kadeřené vlasy. Vdané ženy si vlasy halily do různých čepců, nebo do roušek.
Nikola Petkovová
Středověká móda - gotika
Ženské šaty byly vždy dlouhé, přepásané opaskem buď upleteným z kůže nebo z kovových spojovacích plíšků. muži nosili pláště. Střih vycházel z kruhu, pod krkem se spojoval za pomoci často nošené spony. Obuv byla nízká i vysoká a pánský styl připomínal boty na zimu. Kalhoty se v gotice značně vyvíjely. Středověký oděv se skládal ze dvou částí.Na spodky se připevnily k opasku dvě nohavice, každá zvlášť. S přibývajícím časem se nohavice u mužského obleku zlepšovala a zlepšovala a nabírala stále hezčích a fantastičtějších barev, až dospěla k oděvu, který se dneska používá jako legíny. Pod ženské šaty se dávaly ušité korzety, aby vypadaly štíhlejší. Celý šat je ušitý ručně.
Karolína Pernická
Módní trendy v odívání v 11. - 16. století
Známé přísloví, že šaty dělají člověka, platilo hlavně u oděvu králů a jejich rodin. Oblečení muselo na první pohled ohromit. Krejčovští mistři je šili z dobrých materiálů, od brokátu po samet, nešetřili ani perlami a drahými kameny. Oblečení třeba venkovanů a rolníků bylo sice jednoduché, ale praktické. byly to ručně tkané materiály, které si člověk mohl připravit sám ze lnu nebo konopí. Oděv byl splývavý, jednodušších tvarů.
Výpravu do šatníku středověké a raně novověké společnosti českých zemí nabízí výstava Čas odložil svůj šat v pražské galerii Klementinum.
Kristýna Adamčíková
Románská epocha
Středověká románská móda je směsicí antických tradic, byzantských ozdob a detailů i “barbarských novinek”. Ženská postava je zahalena několika rouchy, spodní s úzkými rukávy, svrchní s rukávy širšími. Typickým znakem jsou příčné i svislé pruhy, lemy, které zdobí a člení oděv.
Vliv antického kroje postupně slábl. Oděv vládnoucí a poddané třídy se odlišoval materiálem a ozdobami, střihem byl zpočátku stejný.
Z kroniky Karla Velikého se dozvíme, že sedláci měli nařízeno nosit tmavé a nenápadné barvy.
Oděv 11. století se stává volnější. Ženský oděv se od mužského již zásadně liší. Muži nosili opásanou halenu, dlouhé kalhoty a koženou obuv po kotníky, nebo vyšší, do které se kalhoty zastrkovaly.
V této době jsou ještě oděvy vyráběny podomácku, ale už vznikají dílny a hotová práce se prodává na trzích.
Sponky, přezky, náhrdelníky, jehlice a náušnice jsou dokonale technicky zpracovány, navazují na antiku, využívají email a jiné zlatnické zkušenosti antické doby.
Gotika
Románský oděv je nahrazován gotickým. Znakem gotiky je štíhlost a elegance nejen v oděvu. Podíváme-li se na architekturu, děje se s ní podobná proměna.
Těžké románské stavby se mění ve štíhlé, svisle členěné budovy, které vytváří dojem štíhlosti a lehkosti. (Například chrám svatého Víta v Praze. ) Stejná proměna se děje i v sochařství.
Gotický sloh vzniká ve Francii. Románský šat, který je podobný církevnímu rouchu, je vystřídán elegantnějším střihem, který se přizpůsobuje postavě. Módu ovlivňuje také rytířská kultura, a její nové estetické ideály. Chrabrý typ muže se zženšťuje, všechny kombinace barev jsou dovoleny.
Ženy nosily spodní a svrchní oděv. Spodní sahal po kotníky, měl úzké dlouhé rukávy, svrchní byl kratší s rukávy po loket, později se i ty prodlužovaly a rozšiřovaly, takže sahaly až po kolena i níže. Vdané ženy se přísně odlišovaly od svobodných především úpravou vlasů.Svobodné dívky nenosily pokrývku hlavu a vlasy měly upraveny do copů, nebo jim volně splývaly. Vdané ženy nosily roušky, závoje kapuce a šátky, na různé způsoby půvabně uvázané.
Feudální společnost vrcholného středověku
charakterizují křižácké výpravy, rytířské turnaje a rytířské mravy. Italské obchodnické republiky přiváží do Evropy nádherné drahé látky, které si mohou dovolit lidé podle svého bohatství a postavení. V oděvu se zase začíná rýsovat tvar lidského těla, zdůrazňuje se štíhlá linie. Je to doba, kdy bohatí lidé si dávají obleky šít, v Evropě se rozvíjí řemeslná krejčovská výroba. Drahé látky jsou dobře zpracované, barevné a velmi pestré. Oděv chudých lidí je primitivně zpracovávaný podomácku. Pracující lidé nosili pouze spodní šat,v nepříznivém počasí plášť.
Cechovní krejčovská společenství se v našich zemích konsolidují během 14. století, definitivně byl krejčovský cech uznán v Praze roku 1318. Před tímto datem nemáme o krejčovství žádné dokumenty, protože krejčí své umění tajili.
V této době je už definitivní rozdělení oblečení domácího a společenského, světského a církevního. Rytířská doba dává velký význam ženě. Významným prvkem se stávala zdobnost oděvu, a to i mužského. Muži si kadeřili vlasy a holili tváře. Oděv mužů a žen byl v podstatě podobný, odlišoval se jen délkou, ženy nosily suknicovitý tvar až po zem, muži po kolena. Tepané opasky a knoflíky se stávají důležitým ozdobným prvkem, jakož i různé kovové tepané spony do vlasů pro svobodné dívky. Do těchto dob byla móda jen převážně užitkovou záležitostí. Do odívání proniká zdobnost, rozmanitost, zkrátka “paráda”.
Zde začíná móda v pravém smyslu, jako ji chápeme dnes.
Kolébkou této módy je Francie a Burgundsko. Oděvní móda připisuje velký význam pokrývkám hlavy, pro 14. a 15. století je typický henin, vysoký kuželovitý klobouk (až 75 cm) se závojem. Ženy nosí vlečky a závoje až k zemi. Oděv směřuje k přepychu, vymýšlejí se různé výstřelky, až je burgundský vévoda musel různými nařízeními zakázat.
Gotická móda je velmi rozmanitá. Do této doby se nikdy nevyskytlo tolik zákazů, nenapsalo se takové množství satirických veršů a humorných kreseb o oblečení, jako v této době.
Za zmínku ještě stojí obuv, která v nás vyvolá veselí. Špice bot měřila až tři délky chodidla! Někdy musela bát špice vyztužena a přivázána ke kolenu. Nařízení omezovala i délku chodidla obuvi. Princové a knížata mohli mít špici dlouhou dvě a půl chodidla, rytíři jen jeden a půl chodidla, bohatí lidé si směli prodloužit botu o délku chodidla, lidé prostí jen o polovinu stopy.
Móda za Václava IV.
Středověk byla epocha plná rozporů. Společnost v jejímž čele stáli feudálové a církev, byla značně diferencovaná, což se projevilo výrazně i v odíváni jednotlivých společenských vrstev. Módu určovala vysoká šlechta a ostantí ji kopírovali a přizpůsobovali svým praktickým potřebám. Hromadění obrovského bohatství a vytváření kulturních hodnot na jedné straně, bylo vykoupeno poddanstvím a kulturní zaostalostí na straně druhé.
12. století povzneslo ženu na nebývalou společenskou úroveň. Rytířská doba uctívala krásu a spojovala ji s mravností. Rytíř slouží své opěvované dámě láskou a dvorností. (Težko se dočkat něčeho podobného od soudobých "samců") Kupříkladu si na důkaz oddanosti obléká oděv v její oblíbené barvě. Rozvíjí se symbolika barev (např. služebnictvo se přizpůsobuje barvám svých pánů, souhlasnou barvou se vyjadřuje přátelství). Ideálem mužské krásy se stává zjemnělý mladík. Záliba ve štíhlých protáhlých tvarech, která je tak patrná na gotické architektuře, ovlivńovala módní siluetu. Estetickým ideálem se stala štíhlá ženská postava prohnutá do mírného S. Oděv této záměrné stylizaci pomáhá. Byl již dokonale krejčovsky propracovaný a přizpůsoboval se postavě nositelů a nositelek. Také nové tkaniny, vesměs dovážené, dovolovaly složitou hru záhybů a barev. Měkce lnuly k tělu a lépe vyhovovali dobovému střihu.