Zemědělství
STŘEDOVĚKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ
Plužina
Všechna pole, louky, cesty, lesy i neobdělané pozemky spolu s vlastní vsí tvořily tzv. plužinu, dnešní terminologií katastr vesnice. Velikost a tvar plužiny byl ovlivněn mnoha různými faktory –
od charakteru terénu, kvality půdy až po právní prvky majetkové. Ty nabyly značného významu
od 13. století, kdy se začínají přesněji vymezovat hranice mezi jednotlivými pozemkovými majetky.S používáním dokonalejšího pluhu a zaváděním trojhonného systému se změnil i tvar polí - pluh se špatně obracel, proto byla pole dlouhá a úzká. Zároveň se oralo tak, aby několik sousedních brázd vytvořilo vyvýšený „záhon“ z půdy nahrnuté z jednoho směru. Po celé Evropě byla středověká pole zvlněná, tvořená pásy vyvýšených „záhonů“, mezi kterými byly „rozory“, kam se stahovala přebytečná voda či meze pro srovnání výškových rozdílů záhonů "mezní pásy", které se táhly mezi jednotlivými dlouhými parcelami středověkých polí.
Středověké zemědělství
Raně středověká společnost, stejně jako celá středověká civilizace , měla zemědělský charakter. V zemědělství se vytvářela rozhodující část zemědělské produkce společnosti. Pracovala v něm také většina - přes 90% - evropského obyvatelstva. Vývoj zemědělství měl po celý středověk několik charakteristických a trvalých znaků, jež udržovaly jeho celkovou podobu. Přesto najdeme v jeho vývoji v tomto období jeden výrazný zlom. Na počátku vrcholného středověku se zlepšuje technologie zemědělských prací, mění se skladba pěstovaných plodin a nové prvky se objevují i v chovu hospodářských zvířat. Všechna tato zlepšení se promítla do složení a kvality stravy, a tím i do výživy tehdejších lidí. A nejen to. Celý tento proces, který začal ve 12. stol. a který nazýváme agrární revolucí, podstatně změnil podobu vesnice jako typu lidského sídliště a promítl se do celkové tváře evropské krajiny. Rozhodující místo ve středověkém zemědělství zaujímalo pěstování obilí. Obiloviny ale nebyly - a ani nemohly být - jediným pěstovaným typem plodin a své nemalé místo měl v zemědělství i chov dobytka.
Technologie přípravy a obdělávání půdy
V samotném způsobu přípravy a obdělávání zemědělské půdy nedošlo ve středověku ve srovnání s předchozím obdobím k žádným převratným změnám. Pozvolna se ale zdokonalovaly zemědělské nástroje takže se zlepšovaly i jejich funkční vlastnosti.
Orná nářadí
Jak rádla tak i pluhu známe již ze středověku několik vývojových typů. Nejdokonalejší typy pluhů byly opatřeny již i kolečky , majícími práci s ním usnadnit, nebot´ pluh byl celkově těžší, proto i hůře ovladatelný. Zorával zato půdu do větší hloubky. Jeho krojidlo nejprve oddělilo potřebnou část zeminy, radlice ji poté odřízla a odhrnovačka ji odhrnula a převrátila. Plazem a slupicí bylo možné regulovat hloubku orby.
Již raně středověký rolník používal k orbě dvě orná nářadí - hák, nebo také jiným názvem rádlo, a pluh. Vedle výrazných konstrukčních odlišností patrných na první pohled, se od sebe lišily i ve způsobu práce s nimi. Při používání rádla, které půdu jen mělce rozhrnulo, bylo často nutné pole ještě příčně přeorat, aby půda byla lépe připravena k setí. I po orbě však museli lidé motykami a rýči rozbít hroudy hlíny a rozrušit nedoorané části pole. Poté se pole muselo uvláčet dřevěnými branami se zasazenými dřevěnými a později železnými hřeby. Tak byly z pole vyvláčeny plevely a půda byla ještě více rozmělněna. Vláčelo se i po setí, aby se zrno dostalo hlouběji do země.Rádlo půdu pouze rozrývalo a tím ji kypřilo, již ji však neobracelo. Na povrch pole se proto nedostávala nová odpočatější půda ze spodku brázdy. Tato tzv. křížová orba nepřipravovala půdu tak kvalitně, jak tomu bylo při používání pluhu. Navíc bylo k této orbě zapotřebí dvojnásobného času. Nevýhody křížové orby odstran´ovalo použití pluhu. Jeho asymetrická radlice za pomoci dalších konstrukčních prvků půdu zároven´ kypřila i obracela. Orba s ním byla i méně fyzicky náročná., a tak se pluh během krátké doby stal převládajícím typem orného nářadí. Přesto ale rádlo nikdy zcela nevytlačil. Háku se jako dopln´kového nářadí, zvláště na lehčích půdách užívalo dále, někde dokonce až do 1. poloviny 20. století. Nezbytné nástroje ze železa byly sekera a motyka. Ostatní nářadí bylo dřevěné, jen v nezbytné míře doplněné železem - třeba rýče měly pouze okované ostří.
Od 15. stol. se také objevilo několik nových nástrojů – např. trakař, řezačka na slámu, kterou se připravovala řezanka pro krmení dobytka, nebo velké válce na válcování polí.
Hnojení
Pouhé zorání a uvláčení půdy k obnově jejích živin nedostačovalo. Bylo třeba ji také přihnojovat. Prvním a nejprimitivnějším způsobem hnojení byla prostá zaorávka porostu rostlého na úhoru, popřípadě spálení zbytků přímo na poli. Nově zakládaná pole se hnojila spálením původního porostu, tzv. žďářením. Lidé věděli, že pohnojené pole dá vyšší výnosy, ale nebyli schopni získat
od malého množství dobytka dostatek potřebného hnoje. A protože nízké výnosy z polí neumožňovaly zvýšit stavy zvířectva produkujícího nutné živočišné hnojivo, zemědělství se pohybovalo v kruhu z nedostatku. Až od 16. století se výnosnost z polí zvyšovala i pomocí tzv. zeleného hnojení, zaoráváním vhodných plodin, například bobu.
I přes všechnu vynaloženou péči rodila půda jen málo a velikou pozornost bylo proto třeba věnovat zejména sklizni základních plodin, tedy obilí. K jeho sklizni se dlouho užívalo srpů, jež od 12. stol. začaly pomalu nahrazovat zvláštní kosy. K výmlatu obilí se používalo cepů a v některých oblastech se zrno vytloukalo tak, že se na mlatu po pokoseném obilí nechával přecházet dobytek. Od plevel se pak zrno oddělovalo bud´ tak, že se vymlácené obilí za větru prohazovalo dřevěnými lopatami, nebo se prosívalo přes síto.
Chov hospodářských zvířat
Na vesnicích se choval především hovězí dobytek. Ve srovnání se současností byly krávy podstatně menší nežli dnes - před 700 lety byla kráva v kohoutku vysoká jen kolem
Kůň byl nejen prestižním znamením zámožných a bohatých, ale i nejdůležitějším tažným zvířetem. V pohusitském období to byli především koně, které sedláci zapřahali do pluhu nebo vozu. Pro jejich trvalou potřebu se chovalo velké množství koní, od obyčejných pro práci v zemědělství, přes koně určené pro vojenské účely až po vyšlechtěné reprezentativní koně pro šlechtu. Obchod s koňmi byl různě omezován, aby jich nebylo z Čech vyváženo příliš mnoho.
Zápřah
Jednoduché jho neumožňovalo plně využít jeho síly. Ani provazová smyčka nebyla příliš praktická, neboť zvířata se v ní škrtila. Řešením se stal chomout, doložený od 11. až 12. století. Jeho postupné zavedení, spolu s tím, jak se běžným stávalo používání podkov umožnilo, že od 14. století převládli koně jako tažná zvířata, nejprve na velkých poplužních dvorech, později i na běžných usedlostech.
Osevní systémy
Na způsobu a kvalitě využívání zemědělské půdy se přímo podílela jak dosažená technologická úroven´ jejího obdělávání, tak i celkový stav chovu dobytka. Důsledkem nedostatečného hnojení byl trvalý nedostatek živin v půdě, který se promítal i do způsobu, jakým byla obhospodařována. Obilniny z ní odčerpávaly takové množství živin, že pro jejich znovuzískání bylo zapotřebí nechat půdu odpočívat. Někdy stačilo, aby půda ležela ladem jeden rok, jindy za nepříznivých podmínek - to mohlo být i několik let. Teprve do takto zregenerované půdy bylo možné sít s nadějí alespon´ na relativně dostatečný výnos. Ten za příznivých podmínek přesahoval asi tři až šest zrn z jednoho zasetého. Byl to výnos, který pro roční spotřebu zajišt´oval jen nezbytně nutné množství zrna.
Podle místních poměrů existovalo v Evropě vedle sebe několik osevních systémů , jež se používaly podle místních podmínek a okamžitých potřeb. Hovoří se proto obecně o vícehonném osevním systému, v němž se postupně vytvářel a posléze pak i převládl tzv. trojhonný systém. Jeho podstatou bylo pravidelné střídání ozimu, jaři, a úhoru. Ve své čisté ideální podobě vypadal takto:
|
|
1. pole |
2. pole |
3. pole |
|
1. rok |
ozim |
jař |
úhor |
|
2. rok |
jař |
úhor |
ozim |
|
3. rok |
úhor |
ozim |
jař |
Ve skutečnosti byla však jeho podoba složitější a různorodější , nebot´ své uplatnění v jeho rámci nacházely i prvky jiných osevních systémů. Pravidelnému cyklickému střídání osevu a úhoru zpravidla zabran´ovala nutnost ponechat pole odpočívat po delší dobu než jeden rok, pro tento víceletý úhor se užívá termín lada.
Výrazným zlepšením byla i změna zápřahu tažných zvířat. Do té doby byla všechna tažná zvířata zapřahována pomocí jařma upevn´ovaného za rohy nebo šíji zvířete a využívající proto jenom malé části jeho síly. Ve 12. stol. se však pro zápřah koní začalo užívat chomoutu, který se opíral o boky zvířete, a tím umožn´oval podstatně větší využití jeho síly.
Nové plodiny
Na zvýšení produktivity zemědělství se spolupodílelo i rozšíření škály pěstovaných plodin. Vedle dosud jednoznačně převládajícího pěstování obilovin, především pšenice a žita (které právě během 13. stol. nahradilo pšenici, a stalo se tak na místo ní nejrozšířenější obilovinou), ale také prosa a ovsa, se na polích stále častěji objevovali i luštěniny, hrách a vikev, i různé druhy zeleniny. Dále pro výrobu oděvů se pěstoval nutný len a konopí, luštěniny - hrách, čočka - a jako doplněk i další plodiny např. chmel. Kvůli potřebné soběstačnosti - snaha po naprosté soběstačnosti je jedním z typických rysů středověku - byly pěstovány všude všechny potřebné rostliny, bez ohledu na vhodnost místních přírodních podmínek.Pozvolným vyšlechťováním byla získána i řada odrůd jednotlivých druhů ovoce.
Již v předhusitské době se rozlišovala řada odrůd jablek - například „medunná, čiřičná, črvěnice“ - nebo hrušek –„zimňatky, prsnice, okrúhlice, kozličky“. Běžně se v sadech vyskytovaly třešně a višně, slívy, švestky nebo ořechy. Ovoce se z Čech i vyváželo, zejména jablka, švestky a ořechy. V 16. století bylo již běžné roubování ovocných stromků.
Zelenina a některé druhy koření se běžně pěstovaly na záhumencích u každého hospodářství. Z písemných pramenů i z nálezů semen na archeologických lokalitách je známo pěstování cibule, mrkve, česneku, snad nejrozšířenější bylo zelí a kapusta, kterými se také krmil dobytek. Později a v menší míře přibyly i rajčata, okurky, květák a fazole. Koření, respektive bylinky na vylepšení chuti, se používalo především divoce rostoucí, ale ve velkém množství se pěstoval např.oblíbený šafrán. „Šafranice“ byly zpravidla na předměstích a u panských dvorů.
Sklizeň
Teprve v 15. a 16. století se především na velkých statcích a vrchnostenských dvorech rozšířilo sklízení obilí pomocí kos s hrabicemi. Do té doby se stále obilí odřezávalo srpy, ze strachu, že se zrno ze zralých klasů vysype a přijde tak nazmar. Kosy byly známé, ale používaly se pouze na sekání trávy. Sekáč s kosou dokázal posekat za den 3 až 4 x více obilí nežli žnec se srpem. Aby se omezily ztráty zrní, obilí se sekalo krátce před plnou zralostí a v panácích nebo v kupkách se dosoušelo.
Rybníkářství
Od 14. století se stával hlavním zdrojem ryb jejich chov v rybnících. V pohusitském období došlo
ke zdokonalení systému chovu ryb po generacích -
v plodovém rybníku se pěstoval rybí plůdek, po roce byly rybky přesazeny do tzv. výtažních rybníků
a po dalším roce byly přemístěny do „vejrostních“ rybníků, ze kterých byly po několika letech vyloveny. Chov ryb dosáhl v 16. století masový rozmach, tehdy vznikly stovky nových rybníků. Rybníkářství bylo velmi výnosné, proto rybníky budovali šlechtici, města a měšťané i zámožnější sedláci.
Lesní hospodářství
Stále narůstající potřeba zemědělské půdy, rozvoj měst spojený se stavitelstvím a řemesly, to vše vedlo k vyšší a vyšší spotřebě dřeva. Od 14. století se objevují první zákazy mýcení jednotlivých lesů. S rozvojem sklářství, dolování a hutnictví spotřeba dřeva a dřevěného uhlí ještě stoupla. Palivové i stavební dříví bylo dopravováno z často velkých vzdáleností, neboť lesy v blízkosti tehdejších hospodářských středisek již byly zdevastovány- např. pro potřeby kutnohorských dolů bylo v 16. století dřevo splavováno po Labi
až z Krknoš.
Složení stravy
Hlavní složkou stravy byly obilné, luštěninové a mléčné pokrmy. Z obilí a mléka se vyráběly kaše, husté polévky, nekynuté noky a placky, ze žita se pekl chléb. Jako náhrada chleba se v době před sklizní konzumovaly také pražené pokrmy z hrachu a nezralého obilí. Důležitou složkou stravy byla i zelenina. Maso se na jídelníček dostávalo především na podzim a v zimě, kdy se snáze uchovávalo.
Populační přírustek
Nově pěstované plodiny přinesly i obohacení stravy a tím i nemalé zlepšení její výživné hodnoty. Důsledky této změny skladby lidské stravy byly dalekosáhlé. Tím nejvýraznějším bylo prodloužení průměrného lidského věku, zatím co do počátku agrární revoluce se člověk dožíval v evropských zemích průměrně asi 25 let, vzrostl průměrný věk během ní na 30 - 35 let. To ale zároven´ znamená, že v Evropě začalo žít současně větší množství lidí, a že kontinent tak zaznamenal v této době značný populační přírustek. Lépe se stravující lidé byli i odolnější vůči většině nakažlivých chorob, propukajících v ničivých epidemiích po celý středověk.
Vývoj technologií
Převážná většina technických vynálezů a technologických postupů používaných v éře středověku a raného novověku měla svůj původ v antice, případně v dobách ještě dřívějších. Středověk je dobou velké závislosti na přírodních podmínkách, setrvačnosti a „strachu z novot“. Množství zábran vycházejících
z víry a obecného společenského uspořádání brzdilo rozvoj nejen techniky. Až období vrcholící gotiky
a renesance zase zrychlilo rozvoj všech sfér lidské společnosti. To je doba knihtisku, zámořských plaveb, rozvoje mezinárodního obchodu, doba učenců i alchymistů, hledajících poznání.
Mlýn - stroj středověku
Mlýny umožnily díky využití přírodních zdrojů energie nahradit těžkou ruční práci prací stroje. Zpočátku sloužily pouze k mletí obilí, postupné zdokonalování převodového ústrojí umožnilo využít energii hnacího ústrojí k pohonu různých dalších zařízení – stoup, valch, bucharů, hutnických měchů atd.
Tony Skřipčák